Program:
WOLFGANG AMADEUS MOZART: Divertimento D dur
ANTONIO VIVALDI: Le quattro stagioni (Čtvero ročních dob)
Antonio Lucio Vivaldi jistě netušil, že ještě téměř po třech staletích bude jedním z nejznámějších skladatelů hudebních dějin. Pokračovatel mistrů kompozice tzv. benátské školy, učitel hudby a koncertní mistr v prestižním orchestru benátského dívčího sirotčince Ospedale della Pietá, sám v celé Evropě proslulý instrumentalista vytvořil na tři a půl stovky nástrojových koncertů. Orchestr ústavu financovaného Benátskou republikou měl povinnost vystupovat na mších a slavnostech církevních i světských, a to několikrát do měsíce, a proto bylo Vivaldiho tvůrčí období neobyčejně plodné. Zlí jazykové tvrdí, že jednotlivé skladby sám od sebe opisoval. Největší část z nich je určena pochopitelně houslím. V nich se uplatňují zcela mimořádně bohatá melodická invence i skvělý Vivaldiho cit pro charakter nástrojové stylizace.
Už před Vivaldim se skladatelé pokoušeli napodobovat zvuky odposlouchané z přírody. Některé nástroje k tomu byly obzvláště vhodné: hluboké dechové nástroje dokáží bručet jako medvěd, housle mňoukat jako kočka, ale také třeba kvílet jako meluzína v komíně. V období baroka, v němž tvořil Vivaldi, dokonce vznikla celá teorie, podle které měly každá tónina a každá skupina tónů podle svého melodického a rytmického uspořádání zvláštní význam, vyjadřovaly nějaký „afekt“, dokázaly vyprávět radostně či smutně, a dokonce takové pocity vyvolávat. Statisticky celosvětově nejhranější koncertní cyklus vůbec – čtyři koncerty pro housle sólo, orchestr a basso continuo Le quattro stagioni jsou součástí sbírky op. 8, Il cimento dell’armonia e dell’ invenzione, česky doslova “souboj harmonie s invencí”. Vivaldi, ačkoliv se při jejich tvorbě údajně inspiroval krásnou přírodou okolí Mantovy, svou sbírku věnoval hudbymilovnému pražskému mecenášovi hraběti Václavovi z Morzinu, u nějž pravidelně působil jako kapelník, maestro di capella. Ke každému koncertu ze Čtvera ročních období je připojen „vysvětlující sonet“ od neznámého autora, který je zároveň vodítkem pro posluchače. Je možné, že autorem básní byl sám skladatel – tomu nasvědčuje fakt, že básně nemají v originále příliš vytříbený literární styl a jsou napsány v benátském dialektu. Vpisky v originálním rukopisu partitury na příslušné pasáže sonetů přímo odkazují.
Jaro
Přišlo jaro a slavně
jej ptáci zdraví radostným zpěvem,
zatímco potůčky čeřené Zefyrovým dechem
plynou se sladkým zurčením.
Obloha se zatáhne černými mračny,
hromy a blesky zvěstují příchod jara.
Když však utichnou, ptáčkové
se znovu ozvou svým zvučným zpěvem.
A na utěšené rozkvetlé louce
za příjemného ševelení stromů a keřů
usíná pastýř s věrným psem po boku.
Za slavnostního zvuku pastýřských dud
tančí nymfy a pastýř milostný tanec
a ve tváři se jim zračí nádhera jara.
Léto
V tíživém čase žhnoucího slunce
malátní člověk, malátní stádo, borovice
je rozpálena,
ozve se kukaččin hlas a krátce po něm
zazpívá hrdlička a stehlík.
Sladce dýše Zefyr, však náhle
a soupeřivě se přižene vítr severní
a pastýř zapláče, v obavách
před krutou bouří a svým osudem.
Jeho znavené údy si neodpočinou
od strachu z blesku a divého hromobití
a v zuřivém reji ho obklopují mouchy a komáři.
Běda, jeho obavy se vskutku naplní,
zahřmí, blesky rozčísnou nebe a kroupy
ulámou pyšné hlavy zralému obilí.
Podzim
Vesničané svými tanci a zpěvy
oslavují bohatou úrodu
a rozpáleni Bakchovým nápojem,
mnozí končí své veselí dřímotou.
Svěží povětří je líbezné
a tento čas stále více mnohé vábí
k sladkému odpočinku,
kdy opustí tanec a zpěv.
Za rozbřesku dne vyrazí lovci na lov
s rohy, puškami a v doprovodu psů.
Divoká zvěř prchá a oni sledují její stopu.
Vyčerpána a vystrašena velikým hlomozem
pušek a psů, zraněna,
pokouší se chabě o útěk, však klesá
a přemožena umírá.
Zima
Mrznout a třást se uprostřed ledového sněhu,
za strašného dechu mrazivého větru,
běžet a ustavičně podupávat nohama,
se zuby drkotajícími neustálým chladem.
Trávit klidné a spokojené dny u krbu,
zatímco venku se déšť lije proudem.
Jít po ledu a pomalými kroky
kráčet opatrně, v obavě před pádem.
Jít pak rychle, uklouznout a upadnout na zem,
znovu vejít na led a rozeběhnout se,
než led praskne a doširoka se rozevře trhlina.
Slyšet, jak zpoza železných bran
jihovýchodní, pak severní vítr s ostatními
vtrhnou zápolíce
– to vše je zima, avšak přece přináší radost.
